Život média není nic, co byste si mohli naplánovat, ani něco, co se dá naučit v kurzu. Tuto schopnost, nebo spíše dar, jsem si nevybrala. Ona si vybrala mne. Je to spíš jako být neustále naladěný na vlnu, kterou většina lidí neslyší a často o ní ani nechce vědět. Obrazy, hlasy, pocity, vjemy, které přicházejí odkudsi mimo náš běžný smyslový svět… To vše je mým každodenním chlebem.
A musím říct, že občas je to trochu na obtíž. Vnímat duše, které jsou neustále kolem vás… Někdy na vás mluví jedna přes druhou a musíte je doslova okřiknout. Ale jindy se s nimi i upřímně zasmějete.
Jako třeba naposledy s Honzou.
Honza zemřel ve svých třiatřiceti letech při autonehodě. Nejprve si vůbec neuvědomil, že je mrtvý. Bloudil mezi světy. Až jednou narazil na mě a doslova se na mě „pověsil“.
Poprvé jsem Honzu zaznamenala cestou z práce. Šla jsem přes město, když jsem ucítila zvláštní přítomnost. Neznámý energetický otisk, který se mě držel jako stín. Nejspíš by ho člověk nevnímal, ale já ho cítila naprosto jasně. Nejdřív jsem tomu nevěnovala moc pozornosti, podobné „přílepky“ nejsou výjimečné. Ale Honza se pustit nechtěl.
Kam jsem šla já, tam šel i on. Jeho přítomnost nebyla nijak silná, spíš taková dotěrná. Nemluvil. Jen tiše následoval každý můj krok.
Když jsem ten den už podruhé šlapala do kopce směrem k ústavu, jeho přítomnost mě začala opravdu štvát. Fyzicky jsem byla unavená, energeticky vyčerpaná. A tak jsem si trochu od plic, ale v žertu, povzdechla:
„Nebolí tě nohy? Pořád se za mnou táhneš.“
A v tu chvíli, jako kdyby někdo rozsvítil, se ozvala jeho odpověď, jasná, rychlá a naprosto bezprostřední:
„Jaké nohy? Vždyť žádné nemám!“
A v tu chvíli jsme se oba rozesmáli. Pokud mě někdo zrovna pozoroval, musel si ťukat na čelo, šla jsem do kopce, funěla a smála se od ucha k uchu. Bylo to tak absurdní, až krásné. Honza mě tím svým vtípkem docela odrovnal. A vlastně to ani nebyl vtip. O nohy skutečně přišel při nehodě. A protože nevěděl, že zemřel, prošvihl svou bránu na onen svět. Jeho duše tady uvízla.
Měl ale svým způsobem štěstí, potkal mě. A já ten večer cítila, že přišel čas mu pomoct odejít. Připravila jsem se, ztišila mysl a vstoupila do meditativního stavu. S pomocí mých průvodců jsem ho vyprovodila do světla, do jeho domova. Honza byl klidný. Už nemluvil, jen čekal. Když se brána otevřela, poprvé jsem vnímala jeho radost. Klid. Smíření. Rozloučil se beze slov. A zmizel.
Odvádění duší je krásné, ale také náročné. Někdy vás duše žádají trpělivě a pokorně. Jindy jsou tak neodbytné, že vám nedají pokoj, dokud jim nepomůžete. Ale vždy je třeba chránit sebe – své tělo, své hranice, svou životní sílu. Nemohu vydávat energii kdykoli, kdekoliv a pro kohokoliv. Nejsem pokaždé v takové kondici, abych si mohla výdej dovolit. Proto jsem si hlavně v začátcích musela dávat na svou energii pozor.
Možná se to někomu může zdát chladné nebo arogantní, ale je naprosto nezbytné chránit sebe, své hranice a svou energii. Není možné vydávat energii kdekoliv a kdykoliv. Člověk by se úplně vyčerpal.
Energii je třeba rozdávat pouze tehdy, když jí máme dost. Rozdávat ji z přebytku. Pokud ji rozdáváme dlouhodobě „na dluh“, čeká nás jen jedno, vyhoření. A to opravdu není ta správná cesta. Tudy se nevydávejte.
Energie Shamballa 
Napsat komentář